,,A jak to funguje?” ptá se.
,,Před chvílí jsem ti to vysvětloval,” odpovídá.
,,Jo?” řekne a pustí se do práce. Druhý odejde.
Každý den se První ptá a Druhý odpovídá. Druhý nemá na otázky nárok a První umí odpovídat jen v otázkách.
,,Napadlo tě někdy…?” ptá se První.
,,Ne,” přeruší ho Druhý, protože ví, že kdyby ho něco napadlo, chtěl by vědět, jestli to napadlo i Prvního. Říká se tomu Otázkový komplex Druhých a léčí se sérií otázek.
,,Opravdu se chcete ptát?” Pokud pacient Druhý odpoví, že ano, následuje takzvaná Opravdová doptávací technika, při které se Otázkový léčitel Druhých ptá stále dokola: ,,Opravdu?” Až nakonec pacient odpoví, že ne, a je vyléčen. Ptát se nebude chtít už nikdy, protože otázky bude shledávat nanejvýš otravné. Proto Druzí vyléčení z Otázkového komplexu Druhých většinou končí ve svazcích s dalšími Druhými, kdežto zdraví, neléčení Druzí upřednostňují, kvůli naučené touze po rovnováze, za partnery První. Problém ovšem nastává, že Prvních párů je daleko méně než Druhých. Pravděpodobnost, že spolu skončí dva První je 1,5482% přesně. Proto se při narození několika vybraným Prvním vpíchne do břicha Netoužebný 98,4518% roztok, který se zaslouží o to, že tito První nikdy nebudou toužit po tom, žít v páru. Takovým jedincům se také někdy říká Jednotky.
Já patřím do generace Nula, nejsem ani První ani Druhý. Jsem Nula.
Nul už je mizivé množství, nevím, kolik procent přesně, protože všechny neznám. Nuly mají zakázáno uzavřít sňatek s jinými Nulami, pokud si alespoň jedna z Nul nenechá vpíchnout Nulovací sérum. To ve vás potlačí buďto otázky, nebo odpovědi a stane se z vás Nula na První nebo Nula na Druhou.
Většina Nul se ale skrývá, stejně jako já. Generace Nula byla totiž testovací generací, jak vyvinout První a Druhé. Nuly se umějí ptát i odpovídat, což je pro systém vysoce nežádoucí. Narušuje to rovnováhu.
Jenže když znáte otázky i odpovědi, nechcete se omezit pouze na jedno. Pokud nebudete dodržovat pravidla systému, stanete se opět testovací Nulou a budou na vás provádět pokusy pro zlepšení Prvních a Druhých. Proto se většina Nul podvolí nebo skryje. Systém teď už jenom čeká, kdy vyhyneme. Zabít nás by podle něj bylo nehumánní, pomalu trpět ale ne.
Dříve se proti systému Nuly bouřily, končily ale v testovacích zařízeních. Navíc První a Druzí nechápali, proti čemu bojujeme. Neslyšeli nás.
Nuly pak už ztratily touhu bojovat. Chtěly aby se systém změnil, to ale nebylo možné.
Nuly navíc nemají schopnost reprodukce. Bylo by to kontraproduktivní, když jsme jen testovací generací. Proto potrvá už jen pár let než vyhyneme. Zároveň se v testovací generaci ale může stát chyba…
,,Jsem pozitivní,” řekla.
,,Cože jsi?” zeptal se.
,,No pozitivní,” odpověděla.
,,Ale jak je to možný? Všechny Nuly jsou a vždycky byly negativní,” řekl.
,,Asi se stala chyba,” řekla.
Tak jsem se pak vyklubala já. Nula a navíc chyba.
,,Vítej, Nulo,” bylo první, co jsem slyšela.
,,Jsem Nula,” bylo první, co jsem se naučila říct.
Ostatní Nuly mi říkaly, ať jsem na svůj původ hrdá, že jsem možná poslední z Nul. Samozřejmě tato chyba, já, nebyla systému nahlášena, protože by to s největší pravděpodobností spustilo vlnu testování na mých systémových dárcích a mně samotné. Dárkyně i dárce se o mě báli, a i když mi říkali, že mám být na svůj původ pyšná, zároveň jsem se o něm neměla nikomu cizímu zmiňovat. To bych ovšem musela někoho cizího potkávat. Moji dárci se se mnou před systémem ukrývali, takže jsem znala jen je, sebe, Nulu, Nulu, Nulu, Nulu, Nulu a Nulu. Párkrát jsme poskytli útočiště ještě pár dalším Nul, které byly mou existencí vždy zaskočeny.
Všechny Nuly ale stárly a já se teprve vyvíjela. Nikdo nevěděl, co se mnou bude, až zůstanu úplně sama. Nikdo si raději tuhle otázku nepokládal. Poslední z naší skupiny zemřela má dárkyně. Nechtěla mě tu nechávat, už ale neměla sílu zůstávat déle.
,,Nejsi chyba, jsi zázrak,” bylo poslední, co mi řekla. A tak jsem zůstala sama.
Nevěděla jsem, jestli se ještě někde stala takováhle chyba nebo zda existují jiné Nuly. Celý život jsem se připravovala na samotu, ale protože jsem byla zvyklá být obklopena dalšími Nulami, zvládalo se mi to těžce. Systém donutil mě, mé dárce a další Nuly žít ve vyhnanství. Věděla jsem, že umřu a neviděla důvod, proč si to protahovat.
Vydala jsem se někam. Nevěděla jsem kam. Asi vstříc systému.
Šla jsem dny, spíš měsíce, než jsem to spatřila. Město Prvních a Druhých, systémové město.
Měla jsem to naplánované.
Došla jsem na náměstí, stoupla si doprostřed a začala volat: ,,První, Druzí, přistupte blíže. Jen se podívejte! Vznikli jste díky mně a dalším Nulám! Ano, jsem Nula! Vznikli jste díky nám, a přesto jsme byli odsouzeni k záhubě, i když jsme vám nic neudělali! Jsme vaši systémoví dárci!”
Nastalo ticho, První a Druzí koukali.
,,Máte nějaké otázky? Jen se ptejte!” zvolala jsem.
Nikdo se neptal. Nikdo ani nic neříkal.
Viděla jsem ty němé tváře a jak se mezi nimi někdo prodírá. Došli až ke mně.
,,Chcete se na něco zeptat?” zvolala jsem. Bez řečí mě popadli a odvlekli pryč.
Křičela jsem. Nikdo nic neudělal.
První a Druzí se jen dívali.
Myslela jsem si, že třeba něco změním. Že se třeba i Druzí budou ptát.
Neptal se nikdo.
Jen systém, když mě zavřel do testovací laboratoře a prováděl si se mnou, co chtěl. Nedodržela jsem pravidla, navíc jsem byla chybou, laboratoř tedy prý byla zasloužená.
Dneska dostanu poslední dávku funelu a zítra budu mrtvá.
A nic se nezmění.